Abychom pochopili, proč mohou politici už 36 let ignorovat občany, musíme vědět, co je toho příčinou, k čemu po Listopadu nedošlo a co se nepodařilo nastavit. Teprve když pochopíme, kde je samotná příčina, dojdeme k tomu jaké systémové změny je potřeba udělat a jak jich dosáhnout.

K čemu po Listopadu nedošlo?

Po Listopadu se moci ujali politici, kteří navzdory svým prohlášením o budování občanské společnosti zachovali silně centralistický systém s autoritářským řízením shora – tedy od státu směrem k občanům. 

Už první polistopadové garnitury tvořili lidé, kteří neměli v úmyslu přiblížit výkon moci veřejnosti, ale naopak usilovali o její co největší koncentraci ve vlastních rukou. Od počátku si v Ústavě ČR a následné legislativě nastavili pravidla přesně v tomto duchu – tak, aby malá skupina politiků (většina poslanců a členové vlády) mohla podle své vůle schvalovat či měnit zákony, rozhodovat o obsazení vedení úřadů, organizací a dozorčích rad státních či polostátních firem, aniž by do toho kdokoli mohl účinně zasáhnout.

Už samotná Ústava ČR tak fakticky umožňuje, aby úzký okruh politických činitelů nemusel své návrhy zákonů konzultovat ani s opozicí, ani s odbornou veřejností, občanskými iniciativami, kraji, městy nebo obcemi (více)

V textu Ústavy také zcela chybí ustanovení, která by dávala občanům nebo územním samosprávám možnost zákony navrhovat, revidovat či odmítnout – například prostřednictvím institutu lidové iniciativy. Ani Senát nedostal v ústavním systému skutečnou pravomoc zákonodárný proces korigovat. I když zákon zamítne a vrátí Poslanecké sněmovně (popř. navrhne změny), vládnoucí většina ho může jednoduše přehlasovat. Spolupráce při tvorbě zákonů tedy není pro poslance nezbytná – s nikým.

V českém politickém systému tak vítěz voleb – přesněji ti, kteří vytvoří většinu ve Sněmovně – získává možnost vládnout direktivně, bez povinnosti brát ohled na kohokoli dalšího. Takový systém není stabilní ani funkční a lze jej snadno zneužít jednotlivcem či skupinou sledující vlastní zájmy – ať už jde o viditelné politiky, nebo zákulisní hráče. A právě to se v České republice děje.

V podstatě vnímáme 3 zásadní oblasti proč Listopad ještě neskončil

1) Nedošlo ke změně systému ve smyslu decentralizace moci a ve smyslu principu subsidiarity.

2) Nedošlo k nastavení funkčních politicky nezávislých kontrolních mechanismů.

3) Nedošlo ke spravedlivému a řádnému vypořádání se s komunistickou minulostí země.  

Decentralizace a princip subsidiarity

V roce 1989 jsme se sice zbavili okovů, ale moc zůstala koncentrována v rukách velmi úzké politické skupiny.

Zde je třeba hledat zásadní brzdu dobrého, zdravého a prosperujícího vývoje naší země. 

Politicky nezávislé kontrolní mechanismy

Politici a úředníci nepolevili v byrokracii a kontrole občanů a podnikatelů. Ba naopak.

U sebe a u státu však nezávislé (na politicích nezávislé) a funkční kontrolní mechanismy nastavit jaksi „zapomněli“.

Tečka za komunismem v České republice

Již první politická garnitura pod heslem „nejsme jako oni“ zajistila i těm největším zločincům pokojný život v polistopadové éře.

Jenže – pravda a láska nemůže vítězit nad lží a nenávistí bez práva a spravedlnosti.

Chtěli bychom patřit k západu, ale je to politickým systém, který nás stále sráží na východ

Vyvíjí se Česká republika po pádu komunistického režimu podle Vašich představ?

Data: SANEP listopad 2023

Na konci roku 2023, tedy 34 let po Listopadu, vyjádřilo 64 % respondentů nespokojenost s vývojem České republiky po pádu komunismu. Lidé se nechtějí vracet před Listopad, ale dvě třetiny občanů nesouhlasí se směrem, kterým se země ubírá.

Nejvyšší míra nespokojenosti panuje mezi obyvateli venkova. Není to překvapivé – stejně jako za časů komunismu zůstává venkov mimo pozornost zákonodárců a vládních institucí soustředěných v Praze. Kvalita života i dostupnost pracovních příležitostí (zejména pro mladé lidi) jsou zde výrazně horší, než ve velkých městech, což se odráží ve zvýšené frustraci z polistopadového vývoje právě v těchto oblastech.

Ani po 36 letech se nepodařilo uskutečnit zásadní reformy v klíčových oblastech, které mají přímý dopad na kvalitu života a celkový rozvoj společnosti. Navzdory masivním investicím a podpoře z fondů EU zůstává školství nereformované, dopravní infrastruktura v neuspokojivém stavu, digitalizace státní správy nedokončená apod. Pozitiva, jako například to, že Česko patří mezi nejbezpečnější země na světě, tak nedokážou vyvážit rostoucí frustraci občanů z neefektivního a zkostnatělého centrálního řízení.

Občané navíc velmi negativně vnímají vztah politiků k veřejnosti. Mají pocit, že jsou pro ně důležití pouze jako pasivní diváci politických her a manipulací – a že je politici oslovují pouze v době předvolebních kampaní, kdy potřebují jejich hlasy (viz grafy níže). Naprostá většina občanů si myslí, že se o ně politici nezajímají a spolu s malými a středními podnikateli a živnostníky jsou pro politiky jen zdrojem finančních prostředků, tedy daní, které pak ročně mizí v řádu desítek až stovek miliard korun v bezedné studni nehospodárnosti, neúčelného vynakládání prostředků a systémové neefektivity (viz Kontrolní akce NKÚ  >>.

Výraznější změny k lepšímu pro občany nejsou možné bez systémových změn. Tomu se ale všechny parlamentní strany vehementně brání.

V první řadě je důležité zdůraznit, že změnou systému není myšlena změna režimu. Pokusíme se to vysvětlit na příměru. Představme si, že „systém“ je jako automobil Trabant a „režim“ jako závody Formule 1. Je naprosto v pořádku a nesporné, že patříme do závodů F1 – tedy mezi demokratické země. Problém je, že už 35 let se těchto závodů účastníme v Trabantu – ve špatném systému – a s týmy a jezdci (politickými stranami a politiky), kteří nemají žádnou motivaci vůz vyměnit. Jsou štědře placeni za to, že se pouze vezou, a nic je nenutí vítězit – systém je totiž nastaven tak, aby jim tato pohodlná jízda stačila. Nikdo a nic je nenutí vyhrávat (tak si to zařídili).

Dokud se neobjeví tým (nebo týmy), který lidem představí skutečně výkonný závodní vůz – tedy kvalitní politický systém – budeme nadále jen diváky předem prohraných závodů. A přitom stále dokola uslyšíme od pilotů, kteří s Trabantem sotva dojíždějí do cíle, že „dělají, co mohou, tak proč jako diváci tak brbláme“.

Závažným problémem ale je, že mnoho lidí sice vnímá, že tyto závody nestojí za nic, ale neuvědomuje si, v čem přesně spočívá rozdíl mezi Trabantem a skutečným závodním vozem – tedy v čem se liší špatný politický systém od toho funkčnějšího demokratičtějšího. Není to ale vina občanů. Piloti a vedení týmů – tedy politici a vlády – nikdy neměli důvod kvalitu vozu (systému) kritizovat. Místo toho ukazují prstem všude kolem: na ostatní jezdce, palivo, pneumatiky, počasí, kombinézy… A tak se i veřejnost a média věnují těmto okrajovým tématům, zatímco otázka kvality samotného vozu zůstává stranou.

Ani novináři tento zásadní problém neotvírají – chybí o něj poptávka. A tak se celý systém uzavírá v začarovaném kruhu, ve kterém všichni řeší vše kromě podstaty problému – samotného systému, který je potřeba vyměnit, pokud se chceme někam posunout.

Stále doufáme v příchod jakéhosi „osvíceného monarchy“, místo abychom se soustředili na hledání lepšího a demokratičtějšího systému – takového, který bude odolnější vůči negativním vlastnostem a pokřiveným charakterům všech, kteří touží po moci a ovládání druhých.

Ani po 35 letech od Listopadu nemá tato země žádné významné politické uskupení, jehož cílem by byly skutečné systémové změny – tedy decentralizace, uplatnění principu subsidiarity a zavedení politicky nezávislých kontrolních mechanismů. Stát každoročně doslova promrhá stovky miliard korun na „údržbu Trabantu“. Nehospodárné, neúčelné a neefektivní vynakládání veřejných prostředků, stejně jako plýtvání dotačními biliardami z EU i jiných zdrojů, není žádným tajemstvím. Stačí si otevřít závěry kontrolních akcí nebo výroční zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) – pokaždé stejné, nelichotivé čtení. A pokaždé bez následků, protože systém si politici nastavili tak, aby konkrétní viníci ze svých řad i z řad odpovědných úředníků nebyli postihováni. 

Těch několik málo procent spokojených občanů tvoří pouze ti, kterým současný „Trabant“ (systém) z různých důvodů vyhovuje – ať už z něj těží v menší, větší, nebo přímo enormní míře.

Nespokojenost občanů s politikou po 35 letech od Listopadu v grafech:

Spokojenost se stavem politické situace v ČR

Pokud je v zemi jen mizivé procento spokojených a zároveň výrazná většina občanů dlouhodobě nespokojená s politickou situací, je to jednoznačný důkaz, že problém není v občanech samotných – protože nespokojenost vyjadřují lidé napříč spektrem, bez ohledu na to, zda se zrovna nacházejí na straně opozice či vládní moci.

Skutečná příčina spočívá v samotném systému, který nedokáže státní moc – tedy zákonodárnou, výkonnou ani soudní – přimět k tomu, aby naplňovala svou ústavní roli („Státní moc slouží všem občanům…“). Stejně tak systém nijak nevymáhá, aby politici nelhali a zákonodárci jednali v souladu se svým poslaneckým či senátorským slibem („…svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu…“) a neplnili jen přání vedení či rozličných lobbistických zájmů.

Výsledkem je, že občané ve volbách často nehlasují s nadějí nebo důvěrou, ale jen vybírají takzvané „menší zlo“. Místo aby volili ty, které by si skutečně přáli vidět ve vedení země, vybírají jen ty, kteří se jim zdají nejméně škodliví.

Spokojenost se stavem veřejných financí v ČR

Dalším důkazem nefunkčního systému je skutečnost, že v něm neexistují účinné mechanismy, jak přimět politiky a úředníky k hospodárnému nakládání se státními prostředky. 

Namísto toho, aby se politici zaměřili na řešení chronické nehospodárnosti, neefektivity a neúčelnosti státních výdajů, což čteme téměř v každé kontrolní akci NKÚ), uchylují se k neustálému zvyšování daní a zadlužování země, aby zalepili rozpočtové díry, které sami způsobují.

Zvolení politici se zajímají o to, co si lidé jako já myslí

Kdyby politici skutečně jednali v zájmu občanů, vypadal by tento graf zcela odlišně. Jenže – opět se ukazuje, že státní moc, včetně politiků, není nijak nucena (nefunkčnost kontrolních mechanismů) jednat v souladu s Ústavou a skutečně zastupovat lid, jak jim to základní zákon země ukládá (Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“).

Zájem občanů o politiku v ČR

Vysoký nezájem občanů o politiku nemusí být zásadním problémem v zemích, kde panuje výrazně vyšší spokojenost s politickou situací – to ale rozhodně není případ České republiky.

Politické strany se zajímají pouze o hlasy lidí ve volbách, nikoli o jejich názory

K tomu není co dodat. Žijeme v zemi, kde máme právo svobodně a demokraticky volit – ale koho vlastně? Politiky, o kterých si oprávněně myslíme, že je naše starosti, názory, pohledy či nápady nezajímají. A po každých volbách nám to navíc zcela jasně dávají najevo.

Data: CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) – leden 2025. Obdobná čísla vychází i v průzkumech jiných agentur.

Rozdíl ve (ne)spokojenosti s nejvyššími ústavními institucemi (vláda, Sněmovna, Senát) oproti nejnižším ústavním institucím (obecní zastupitelstva, starostové):

Data: CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) – podzim 2024. Obdobná čísla vychází i v průzkumech jiných agentur.

Přestože je celková nespokojenost občanů s politickou situací v ČR mimořádně vysoká, existuje výrazný rozdíl mezi vnímáním nejvyšších ústavních institucí a lokální úrovně samosprávy.

Podstatně vyšší důvěra ve starosty a obecní zastupitelstva je mimo jiné dána i odlišným volebním systémem, který se na této úrovni používá. Umožňuje totiž něco, co politické špičky v krajských a parlamentních volbách občanům upřely – volbu napříč kandidátními listinami, a tedy možnost vybírat konkrétní osoby bez ohledu na stranickou příslušnost.

Současný volební systém pro krajské volby a volby do Poslanecké sněmovny umožňuje občanům hlasovat pouze pro kandidátku jednoho politického subjektu. Konkrétní složení těchto kandidátek – včetně pořadí jednotlivých jmen – určují stranická vedení.  Voličům je pak umožněno udělit maximálně čtyři preferenční hlasy, což jejich vliv na konečné obsazení mandátů výrazně omezuje.

Proč se politici vlády, Poslanecké sněmovny a Senátu dlouhodobě chovají tak, že je jim srdečně jedno, že jim občané nedůvěřují a jsou s nimi nespokojeni?

Odpověď je prostá.

PROTOŽE MOHOU - SYSTÉM, KTERÝ SI SAMI VYTVOŘILI, JIM TO UMOŽŇUJE.

Sledujte nás na Facebooku.

LJN_lo36_obr
Info_ikona1

Subsidiarita

Zásada, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje.