Olga Sommerová
Odhaduje se, že počet obětí komunismu je celosvětově kolem 100 milionů mrtvých.
Zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu byl komunistický režim v Československu označen za protiprávní a zavrženíhodný.
V Československu bylo
popraveno z politických důvodů cca 280 osob,
zastřeleno na hranicích cca 374 osob,
zemřelo ve vězeních a lágrech cca 4 500 – 7 000 osob,
z politických důvodů odsouzeno v ČSR cca 250 000 osob,
emigrovalo cca 200 000 – 300 000 osob.
V mé dokumentaristické práci v cyklu Ztracená duše národa jsem chtěla přinést svědectví o zločinnosti komunistického režimu konkrétními příběhy žen, odbojářů, skautů, sedláků, duchovních, prvorepublikových důstojníků, kteří seděli deset patnáct let v kriminálech. Chtěla jsem popsat celou tu odpornou komunistickou perzekuci, která začala v roce 1945 osvobozením a zároveň okupací sovětskou armádou.
Následoval film Bez trestu bez pokání, který vypovídá o obrovské osudové a politické chybě po sametové revoluci, o tlusté čáře za zločiny komunismu. Národ nemůže mít zdravou duši, pokud po zločinu nenásleduje pokání a trest. Naše společnost tím zůstala dodnes neočištěna, dodnes je v ní zakódováno, že můžeš páchat zločin a nebudeš za to potrestán. Političtí vězni to považovali po všem utrpení, kterým prošli, za největší zklamání svého života: že jejich mučitelé, zločinci, kteří jim zničili život, tedy konkrétní lidé, nejenom komunistická strana, zůstali nepotrestáni.
Nikdy není pozdě zakázat zločinný komunismus, který dodnes prorůstá naší společností jako rakovinový nádor.
Jan Urban
Komunismus odjakživa byl jen trochu banálním padesátým odvarem čistě náboženského obrazu ráje. Nebyl původní ani v tom, že slíbil ten ráj už za chvilku a za příštím rohem, jen co se přidá trocha spravedlnosti a trocha té krve. A stejně jako mnohokrát v historii, skončil tentokrát ovšem s průmyslovou verzí genocid, likvidací elit a lámání páteří jak společenství, tak i jedinců. Od počátku jen zločin, převlečený za příslib ráje. Pokud jsme nacismus byli schopni soudit a odsoudit, pak identicky vražedný a nelidský komunismus nemůže zůstat neodsouzen a nepotrestán. Zakázat jakoukoliv politickou formaci, která si dovolí použít jméno, nebo vzývat komunistickou ideologii, by mělo být ústavou diktovanou povinností.
Martin Vadas
ZRUŠIT! registraci všech komunistických a nacistických stran a hnutí ministerstvem vnitra
Komunisty netřeba 35 let po listopadu 1989 „rušit“, ale registraci všech komunistických a nacistických stran a hnutí ministerstvem vnitra je třeba ZRUŠIT!
Nacistické a komunistické strany nelze registrovat. Komunisté a nacisté mají jako svůj cíl rozvrat demokratického systému. Vždy, když se chopili moci, potlačili svobody, své ideové odpůrce a politické konkurenty zavírali do vězení a vraždili, ze země udělali koncentrační tábor obehnaný dráty s vysokým napětím, do spoluobčanů na hranicích stříleli a nechávali je trhat psy. Společnost, má-li přežít, musí se těmto nepřátelům bránit. Je nonsens, aby demokratická a svobodná společnost tolerovala a dokonce i platila politickou činnost svých vrahů. Komunisté ukázali, že jsou nebezpečnými služebníky Kremlu, kam se dodnes jezdí učit, jak nám zakroutit krkem, nikdy nedělali nic jiného. V pluralitním spektru demokratických stran nemají co pohledávat.
Proč jsem petici podepsal? Protože od své dospělosti jsem vždy chodil k volbám, ale zločinné vraždící komunisty jsem nikdy nevolil, i v okupované zemi, bývaly ve volebních místnostech plenty, kde bylo možné komunistické kandidáty škrtat, nebo jejich kandidátku strčit do kapsy a volit prázdnou obálkou. Volební komise na volebním seznamu si nás značila červenou tečkou, ale to je vše, co s tím mohla dělat.
Občanské fórum brzy po listopadu zcizilo studentskou revoluci a studenti si svou revoluci nechali ukrást bez naplnění svých požadavků. Česká republika hned v prvním roce své existence zákonem prohlásila KSČ za stranu zločinnou, ale v rozporu s tímto zákonem zločinnou činnost komunistů tolerovala a nestíhala. Média, včetně médií veřejné služby, jejich činnost propagovala. Dodnes komunisté demokratům pijí krev, zneužívají svobod a hodnot, o které se nijak nezasloužili. Řádění komunistů a nacistů je třeba ukončit a vyloučit je z demokratického hřiště.
Ing. Pavel Korec
Proč by podle mě měla být zakázána komunistická strana? Z více důvodů. Závažný vidím ten, že skrze toleranci komunistů nám vlastně vůbec nezáleží na tom, kdo a jak se v politice etabluje. Mohou-li komunisté, pak také mohou nacionalisté a mohou fašisté. Podívejte se na Slovensko. Často to jsou i u nás titíž lidé, nebo lidé velmi podobného smýšlení. Tolerance komunistů a podcenění vlivu symbolů, se projevuje v bagatelních postojích lidí k demokracii. Tím spíš pak mohl Babiš užívat marketingové triky nacistického Německa. Myslím, že si také nelze zakázat jednu totalitu, protože totalitní myšlení se obléká tu do nacistických, tu komunistických, tu ruských uniforem. Konsenzus měl být, že tohle už nikdy nechceme, nikdy nechceme znovu zažít. Ale to nejde, pokud je komunismus legální. Já přece vím, že kromě politické strany je také komunismus v nás a vždy jsem se obával jeho probuzení. Jenže právě ta tolerance komunistické strany umožňuje, aby přetrvával a dnes znovu bytněl. Jsou to dvě strany jedné mince. Úvaha o vymření komunistů a smrti komunismu byla naivní. A symboly působí, jsou silnější, než cokoli jiného. Ještě je čas s tím udělat to, co jsme měli udělat v okamžiku, kdy lidé prohlédli, v čem to byli uzavřeni.
Václav Marhoul
Setkal jsem se mnohokrát s názorem, proč se vůbec ještě o něco takového snažit. Vždyť komunisté jsou po dlouhých desetiletích pod hranicí volitelnosti, nikdo je už nebere v potaz, je to zkrátka už za námi. Těmto argumentům svým způsobem rozumím. Ale právě jen svým způsobem. Stejně jako nelze používat v názvu jakékoliv politické strany „nacistická“, neměla by principiálně existovat možnost do názvu jakéhokoliv politického subjektu vtělit slovo „komunistická.“ Obě dvě politické a zcela nedemokratické doktríny totiž stále, i po desítkách a desítkách let, propagují stejná východiska, tedy stejné omezení lidských práv a svobod, popírají rozvíjení individuální osobnosti každého člověka.
O zločinech, které byly v minulosti pod jejich vlajkami, tedy hákovým křížem a hvězdou, srpem a kladivem spáchány, ani nemluvě. Byť se tedy může tato iniciativa zdát komukoliv už jen jako symbolická a tak nepotřebná, není tomu tak. Stále to má smysl. Z principu.
Jan Potměšil
Lidé “rádi“ zapomínají, nechtějí to slyšet, vidět, ani si to připomínat…, protože se v tom (dříve nebo později – ve vysokém počtu procent) vykoupali, namočili, spolupracovali, chtěli přežít, pasivně kapitulovali…, (ale!) „nějakým“ způsobem žili, přežívali… Nebo si v tom zvráceném bolševickém marasmu našli své „klidné místo” a sami sebe mylně /naivně/ utopicky, přesvědčili /přesvědčovali/, že „s tím vším” nemají nic společného…
Komunismus, stejně jako nacismus, je historicky prokázaná zvrácenost, která úmyslně (nekompromisně a důsledně!) popírá premisy člověka jako svobodné lidské bytosti, mohoucí rozvíjet své schopnosti, myšlenky a poznání směrem k životu ve svobodné společnosti, kterážto respektuje originalitu a jedinečnost každého jejího člena – občana!
František Kostlán
Vyrovnávání se s minulostí jsme po listopadu 89 hrubě zanedbali, a to s sebou podnes nese velké problémy. Přes třicet let nové doby mělo na uvažování mnohých lidí slabý vliv, hlavně proto, že se polistopadoví politici jménem společnosti od předchozího režimu nedistancovali důsledně a namísto toho na něj určitým způsobem navázali.
Co jsme z dob vlády komunistů zdědili, přenáší mnozí z nás kvůli této chybě do přítomnosti mnohem silněji, než by tomu bylo, kdybychom jako společnost zřetelně pojmenovali zlo. To velká většina z nás nejen neučinila, ale v tom duchu i vychovávala své děti. Proto jsou projevy indoktrinace komunistickým virem stále všudypřítomné.
Jde třeba o hojně rozšířené ideologizované uvažování (ideologie předurčuje, co si máme myslet); opak empatie; paušalizování či přiřknutí kolektivní viny druhým; netoleranci; hledání vnitřního i vnějšího nepřítele; lenost či neschopnost promýšlet dění a věci v souvislostech; strach vypěstovaný totalitami, který vyplouvá na povrch při každé příležitosti a ovládá naše emoce; o lhostejnost k veřejnému dění; o upřednostňování „práv“ pachatelů nad právy obětí; o přesvědčení, že se darebáctví vyplácí; o neexistenci skutečné elity… atd.
Něco jako tlustá čára za minulostí neexistuje, či jen v hlavách těch, kteří jsou přesvědčeni, že rýsování čar může potlačit vzpomínky, emoce, znalosti, zkušenosti a zvyklosti nabyté v minulosti.
Během sametové revoluce jsme požadovali a doufali, že komunistická strana bude zakázána. To by mělo jednak symbolický význam, který by velmi posílil smysl pro spravedlnost, ale i praktický účel. KSČ by tak přišla o všechny své nakradené a nahrabané prostředky a majetky, což by umožnilo všem politickým stranám stejný rozjezd na startovní čáře.
Namísto toho se stal synonymem zla antikomunismus. Antikomunistou, ve smyslu být proti jakékoli totalitě a autoritářství, přitom podle mě nutně musí být každý zastánce demokracie.
Pokud chceme, aby se indoktrinace komunistickým virem začala ve společnosti umenšovat, musíme konečně rázně pojmenovat vše, co představuje předlistopadové zlo. A to jde pořád nejlépe zákazem současné komunistické strany (KSČM), která se ze své stalinistické virózy pořád nevyléčila.
prof. Mgr. Jaroslav Brabec
Před několika dny jsme vzpomínali smutného výročí smrti Jana Palacha a Jana Zajíce. Bojovali za to, o co je dnes stále třeba usilovat a v bojovat v pravém slova smyslu. Za svobodu, vztyčenou hlavu, za nehledání zástupných problémů, za to, čemu se říká hrdost národa. Deformace charakterů po desetiletí zanechala ve společnosti hluboké jizvy, ale především apatie a smíření s tím, že špína a morální pokřivenost nemusí být zase tak špatná věc. Že postavit se na obranu svobody znamená připravit se na boj a především, mít odvahu do něj jít, a to i za cenu ztráty života.
Právě jsem dočetl knihu Jane Rogoyské Přežít Katyň. Slizkost obelhávání pravdy je zde tak alarmující a důkazy o sovětském obelhávání světa tak evidentní, že nelze již nikdy připustit ideologii, která se staví nadevše. A to i nad realistické uvědomování si západní, již tenkrát, demokratické civilizace. V podtitulu knihy je zmíněno „hledání pravdy“. Jde o hledání a nalezení, nikoliv o mrzačení a ideologistické ohýbání. Komunisti nikdy nebudou těmi, co pravdu vyslechnou a přijmou, možná vyslechnou, ale upraví k podobě schválených stranických floskulí.
Takže, ano, zrušit komunisty. Je ostuda a naše pohodlnost, že se tak ještě nestalo.
Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce
Výzvu ke zrušení komunistické strany a dodržování zákazu propagace komunismu a všech jeho symbolů plně podporuji. Zákaz komunistické strany měl přijít hned po listopadu 1989. Stejně tak měl přijít zákaz podnikání a vstupu do politiky a justice pro všechny agenty StB, předlistopadové členy KSČ a kolaboranty s okupanty z dob po srpnu 1968 a v době tzv. normalizace. Komunismus je stejné zlo jako nacismus. Popírání a zlehčování zločinů komunismu by mělo být stejně trestné jako popírání holocaustu. Ideologie postavená na násilí, zatýkání nevinných a justičních vraždách, na lžích a cenzuře, zabavování a rozkrádání majetku občanů i státu, budování gulagů v Sovětském svazu – obdobě nacistických koncentračních táborů, kde byli nevinní lidé masově vražděni, únosy lidí z území jiných států, vyvražďování inteligence, vydírání a zákazy práce, pronásledování věřících a každého, kdo s komunistickým režimem nesouhlasil, manipulace s historií a školstvím – to vše je naší povinností odsoudit. V zájmu spravedlnosti nejen symbolicky. To, bohužel, nestačí, protože veškeré zlo, které vidíme v současném světě má kořeny v komunismu a v nacismu. Touhu komunistů imperiálně podrobovat a ovládat druhé není možné beztrestně a bez překážek dál tolerovat.
Adam Komers
Komunistická ideologie je především založená na ideové nesvobodě jedince. Navíc komunistický režim, fungující nikoli na spolupráci, ale na třídním boji a diktatuře intelektuální podprůměrnosti, ničí veškerou motivaci těch schopnějších, čili společenských tahounů, likviduje konkurenci, jakožto motor hospodářského rozvoje a tudíž se časem stává ekonomicky, ekologicky i morálně neživotaschopným. Komunistická ideologie je zdánlivě líbivá, ale o to nebezpečnější, protože nikdy nevíme, kdy se narodí další stvůra, která zfanatizuje masy tleskající politickým popravám či bolševickým koncentrákům. Tudíž, zločineckým ideologiím se demokracie musí umět bránit a musí umět předvídat. A jak jinak, než zákonem!
Milica Pechánková, Oldřich Jelínek
Proč zrušit Komunistickou stranu Čech a Moravy, pokračovatelku Komunistické strany Československa
Kdo ještě v Únoru 1948 věřil, že principy a ideje KSČ jsou čestné a ušlechtilé, a proto byla v r. 1946, v posledních svobodných volbách podpořena většinou, musel už v průběhu 50. let minulého století vystřízlivět. Především po vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a po její popravě, která byla a je v civilizovaném světě bezprecedentní. Polehčující okolností nemůže být ani fakt, že vykonstruované procesy byly v režii Moskvy. Pražské jaro, rozdrcené pásy sovětských tanků a následné stranické prověrky, které vyloučily z řad KŠČ poslední „věřící“, tedy i zakládající členy strany s koncentráčnickou zkušeností a romantické snílky, opět odhalily, že KSČ, které ústava zaručila „vedoucí sílu ve společnosti i ve státě“ je založena na lži, korupci, oportunismu, justičních vraždách a bezmezném falšování historie. Konečně i z události, jichž jsme už byli očitými svědky, se z brutální okupace stala „bratrská pomoc“. Pojem „normalizace“ byl tou nejsprostší demagogií.
Chceme být platnými členy naší křehké demokratické společnosti. Proto sledujeme nejen současné dění, ale i zprávy o tom, jak moc byla pravda od únorového puče ohýbána. Je to až děsivé. Důsledky mnohaletého splétání polopravd a vyslovených lží dodnes deformují postoj naší spolčenosti k tomu, co se může a – je legální – v rámci tzv. politického boje.
Nejde jen o vyslovené zločiny, které KSČ vepsala do své historie, o devastaci přírody, životního prostředí, kultury a mezilidských vztahů, ale především o morální dopad na současnost. Proto ani její nástupnická strana, bez ohledu na to, jaký dnes nese název, nemá právo na existenci v demokratické společnosti.
Miroslav Jonák
Proč je třeba komunisty postavit mimo zákon i po 35 letech
1) Platí, a bude platit, že proti KAŽDÉMU zlu je nutné bojovat, Zlo toho SAMO od sebe nikdy nenechá.
2) Komunismus je (podobně jako např. nacismus, terorismus, atd.) zlem, protože se snaží pomocí lží, zrady, násilí, perzekucí, mučení, věznění (či dokonce vražděním), okrádáním nevinných občanů VNUTIT lidem svůj politický názor a systém. Používá k tomu likvidaci tradičních hodnot, ale navíc na svém konání neshledává nic hanebného a zavrženíhodného. Komunismus ničeho NELITUJE. Tím nám dává najevo, že to všechno kdykoli – dáme-li mu tu možnost – ZOPAKUJE. Je stejně nebezpečný jako nacismus, nebo jakýkoliv terorismus.
3) Komunisté se NETAJÍ tím, že demokratický politický systém chtějí NAHRADIT tím svým systémem. Schvalují a podporují násilnické režimy všude ve světě, schvalují, když Rusko, jejich odvěký loutkovodič, okupuje další a další státy.
4) Je velkou hanbou a ostudou naší společnosti, že zatímco nacisté, teroristé, mafiáni, atd., BYLI a JSOU za své zločiny trestáni a potrestáni, u komunistů (a komunismu, coby jejich ideologického manuálu) se tak NESTALO. Z čehož plynou mnohé další negativní konsekvence a důsledky.
5) Zločinně orientovaní lidé současnosti, či budoucnosti, mohou nabýt dojmu, že pokud své zločiny (krádeže cizích majetků, násilí na spoluobčanech, jejich mučení, vraždění, atd.) budou páchat pod hlavičkou nějaké ideologie, nic se jim NEMŮŹE stát. Vědomí (že komunističtí zločinci NEBYLI a NEJSOU trestáni, ač se svých zločinů dopouštěli v rámci organizované skupiny, v rámci zločinného spolčení a páchali dokonce zločiny proti lidskosti, kde je – u nekomunistických zločinců – postih vždy právem přísnější a u některých skutků nepromlčitelný, může na jedné straně potěšit (a personálně posílit) řady komunistických zločinců, a naopak – tato skutečnost přirozeně destruuje víru slušných lidí v lidskost, právo a spravedlnost. Obojí je pro společnost nebezpečné. Zlo musí být trestáno a postaveno mimo zákon.
6) Někdy od různých morálních relativistů slýchám, ať je necháme být, že někdo holt fandí jednomu fotbalovému klubu, a někdo jiný třeba jinému fotbalovému klubu… Jenže komunisté NEJSOU ŘÁDNÝM „fotbalovým klubem“, oni NECTÍ pravidla hry, oni by nám všem chtěli přelajnovat hřiště, oni zcela systematicky faulují ostatní hráče, některé likvidují, na hřišti by chtěli udělat puč, chtějí vyměnit všechny rozhodčí, a dosadit jen své soudruhy, neuznávají výsledky v tabulkách a soutěžích, a chtějí ustavit pravidlo, že ve všech fotbalových soutěžích budou mít opět „vedoucí úlohu“, a to na věčné časy a nikdy jinak, prostě oni nejsou fotbalisty… oni jsou – mezi ostatními řádnými fotbalisty – rowdies, či ragbisté, oni si na hřiště vzali basebalové pálky, a paradoxně se zle rozhořčují, když je diváci vypískávají, a rozhodčí (kteří jimi ještě nebyli vyměněni) je vylučují ze hry.
7) Už za První republiky, a pak hned po ukončení 2. světové války zcela otevřeně (coby netajení poskoci Sovětského svazu) destruovali demokratický politický systém, a vůči našemu státu (a ve prospěch cizí nepřátelské velmoci) se chovali VLASTIZRÁDNĚ – když nás vyrvali ze spolku Západních zemí (kam jsme do té doby patřili), a na cca 40 let nás unesli kamsi na Východ. Vlastizrada je jeden z nejhorších zločinů, a navíc je to zločin NEPROMLČITELNÝ. Kdyby pro nic jiného, tak pro tuto jejich vlastizradu by měli být potrestáni a zakázáni!
8) Proč zakázat komunisty po 35 letech čekání na spravedlnost? Inu proto, že zlo je zlem POŘÁD, to přece nijak nevyprchává. Podobně jako zloděj či vrah nepřestává být – ani po letech – zlodějem či vrahem, zvláště když má následovníky, kteří (poučeni a posíleni tím, že se jejich předchůdcům nic nestalo) by je rádi následovali.
Proto.
Aleš Jaluška, farář CČSH
Komunisti by měli být postaveni mimo zákon hlavně proto, že neopustili svou marxisticko-leninskou ideologii diktatury jedné skupiny společnosti nad všemi ostatními. Této skupině říkají proletariát, ačkoli by, jak ukázala zkušenost, měli mluvit o sekretariátě, stojícím v čele proletariátu.
Dalším důvodem je jejich definice svobody jako poznání a podřízení se dané nutnosti. Otázka totiž zní, kdo definuje onu nutnost. To znamená, že svobodné a zodpovědné přijetí zodpovědnosti za vlastní činy je nahrazeno poslušným podřízením se. Myslím, že mnohé další výhrady jsou obsaženy v Čapkově eseji z roku 1924 „Proč nejsem komunistou“.